Syndrom vyhoření může propuknout jako důsledek chronického stresu a disbalance mezi aktivitou a odpočinkem. Změny v pracovní oblasti, globalizace, rozpad rodinných struktur a demografický rozvoj jsou zdrojem stresorů, které v nás při společném působení způsobují chronický stres.

U vzniku syndromu vyhoření sehrávají velkou roli charakterové vlastnosti člověka a vnější podnínky, kterým je osoba vystavena. Díky povahovým vlastnostem se někteří z nás stávají chorobně závislými na práci (workoholik), nemusí tak moc pracovat, ale dělají to z nutkavé vnitřní potřeby - vyhoří z vlastního přičinění. naproti tomu ti, kteří jsou dlouhodobě vystaveni tlaku vnějších podmínek vyhoří bez vlastního přičinění.

Vyhořet můžeme tedy jak v pracovní sféře, tak v osobním životě. Ti, kteří dlouhodobě pečují o těžce nemocného nebo problematické dítě jsou vystaveni možnosti vyhoření. Připojí-li se ještě stresory v zaměstanání, riziko onemocnění syndromem vyhoření je reálné.

Je několik stresorů. Fyzickým stresorem může být hluk, zima, horko, málo světla, hlad, přemíra podnětů, ergonometrie atd. Psychický stresor je např. časová tíseň, příliš vysoké tempo pracovního vytížení, nebo naopak, příliš pomalé tempo, mnoho změn v krátké době, cestování v dopravních zácpách, cestování tramvají, autobusem, metrem a td. Sociálními stresory jsou konflikty s kolegy, se šéfem, konflikty v rodině, vážné onemocnění, slovní napadení nebo fyzické napadení, ztráta blízké osoby atd.

Zda v nás stresory při společném působení vyvolávají chronický stres, záleží na:

1. NAŠEM ZHODNOCENÍ SITUACE
2. NAŠICH SCHOPNOSTECH TUTO SITUACI ZVLÁDNOUT
3. INTENZITĚ A DÉLCE PŮSOBENÍ STRESOVÝCH FAKTORŮ

Pokud budeme některý ze stresorů vnímat jako zátěž, spustí se v nás zátěžová reakce a vznikne stres.